Jak mluvit o penězích a majetku, abychom nezkazili rodinné vztahy a nepokazili život našim dětem? O tomto zásadním, ale často opomíjeném tématu si povídala Erika Matwij, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků a průvodkyně úspěšných rodin, s Vladimírem Fichtnerem. Vladimír s Erikou dlouhodobě pracuje na budování vztahového bohatství ve vlastní rodině.
TAJNÁ OČEKÁVÁNÍ JAKO ČASOVANÁ BOMBA A „SAMONASÍRACÍ“ PROCES
Základním kamenem úrazu v mnoha rodinách je podle Eriky Matwij to, že členové rodiny něco tajně chtějí nebo očekávají, ale neřeknou to nahlas. „To je často spouštěč věcí, které nám nedovolují přibližovat se v rodině tomu druhému a nutí nás vytvářet si domněnky,“ vysvětluje.
Vladimír tento jev potvrzuje z vlastní rodinné zkušenosti. Při jednom cvičení dostalo pět členů jeho rodiny za úkol sepsat během patnácti minut nepsaná rodinná pravidla. „Hádejte, kolik úplně jiných seznamů přineslo? Pět! Bylo to velmi zajímavé, protože tam se ukázala ta tajemství. Každý očekával něco jiného,“ popisuje Vladimír.
Pokud svá očekávání tajíme, nemůže nám je druhá strana naplnit. Vladimír to ilustruje na jednoduchém příkladu z běžného života: „Když jsem celý život zvyklý mít kapra na vánoční večeři, a pak přijdu k někomu, kdo připraví vinnou klobásu, asi to neřeknu, abych nekazil Vánoce. Ale zasáhne mě to. A za pár týdnů se to projeví a vyčtu mu i tohle.“
Erika tento jev trefně nazývá „samonasíracím procesem“ – vnitřním iritátorem, kvůli kterému se nakonec chováme jinak, než bychom v nitru chtěli. Vladimír dodává, že pokud věci nekomunikujeme, bublají v nás. Až do bodu, kdy je z nich velký bolák, který se už nedá vyléčit.
PŘÍČINY MLČENÍ: STRACH, ZRANITELNOST A TOUHA PO LÁSCE
Proč se vlastně bojíme o svých potřebách mluvit? Kořeny často leží v pocitu chybějícího bezpečí. Mladší členové rodiny se často bojí výsměchu nebo devalvace. Rodiče někdy dělají gesta, kterými mladší generaci odsouvají s argumentem, že financím nerozumí, nejsou vystudovaní ekonomové nebo si ještě nevydělali vlastní peníze.
„Když to uděláme směrem k lidské bytosti, člověk se cítí odsunutý. To spouští nenaplněné očekávání, že není hoden ani toho, aby byl ve skupině,“ varuje Erika a dodává, že tyto pocity často ústí až v traumata ovlivňující pozdější partnerský i pracovní život. Paradoxně to jediné, v co všichni tajně doufají a co je spojuje, je hluboká touha být milován.
Zakladatelé a budovatelé rodinného bohatství si tak musí uvědomit svou dvojí roli. Museli přinášet samostatná rozhodnutí, vyjednávat, být draví. „Ale tohle není byznys. Tohle je rodina a tam nechtějí být tvrdí byznysmeni. Chtějí být laskavým rodičem, kterého mají rádi,“ popisuje ideální nastavení mysli Erika.
KDY A JAK PROLOMIT LEDY? ZAHOĎTE AUTOMATISMY
Odpověď na otázku, kdy s otevřenou diskusí začít, je podle obou jasná: Není na co čekat. „Když vám přijde dobrá pohnutka, rovnou to udělejte. Lidé to často odkládají, běží měsíce a do toho vstupují automatismy,“ říká Erika. Právě automatismy – přesvědčení, že rodina věci vnímá stejně jako my, když bydlíme v jedné domácnosti – jsou podle ní začátkem konce otevřené komunikace.
Vladimír dodává, že velké nebezpečí hrozí v situacích, kdy se diskuse odkládá až do vysokého věku zakladatelů: „Občas slyším ‚děti jsou ještě malé, mají 12 let.‘ Ale i ve 12 letech mají věci srovnané v hlavě. Hrozně silně doporučuji: Nikdy není dost brzy.“ On sám začal tím, že vzal syna na kongres rodinných firem, kde si syn uvědomil, že úvahy o vztazích a majetku nejsou vůbec divné, ale řeší je všichni v sále plném úspěšných lidí.
UMĚNÍ PTÁT SE A HLAVNĚ NASLOUCHAT
Samotná diskuse nemusí být složitá. Podle Eriky stačí položit jednoduché otázky: „Co bys potřeboval?“ nebo „Co očekáváš od této situace?“. Zásadní je však druhý krok: počkat na odpověď. Lidé jsou dnes netrpěliví, skáčou si do řeči a nenechají druhé domluvit. „Rodiče mají tendenci dokončit věty za děti,“ upozorňuje.
Vladimír s úsměvem přiznává, že na začátku spolupráce s Erikou dostal hned vyhubováno, protože nikoho nepustil ke slovu. Dnes rodina stráví společnou diskusí s koučem i pět hodin měsíčně. Změna se dostavila. „Když jsem dříve s něčím přišel, běžná reakce dětí byla: ‚Jak myslíš, tati.‘ Dnes už to neplatí, dnes řeknou ‚já si myslím něco jiného.‘ Rodina je najednou rovnocennější,“ těší Vladimíra posun v komunikaci.
Když se komunikace a respekt nedaří, následky bývají smutné. Erika uvádí odstrašující případ z Itálie. Je jím doživotní trauma Patrizie Gucci, které rodiče prodali firmu nad hlavou bez jakékoliv diskuse s nástupci. Ze slovenského prostředí pak vzpomíná rodinu, kde nerespektování dohod vyústilo až do vulgarismů a ostrého boje o moc mezi otcem a synem.
Naopak u jiné slovenské firmy, kde byl otec silně autoritativní, se díky bezpečnému prostředí podařilo poprvé po letech synům vyjádřit své názory, a ačkoliv se otec dynamiky procesu bál, děti vyžadovaly jediné: „Pokračujme v tom“.
RODINNÁ ÚSTAVA A OCHRANA PŘED NAŠEPTÁVAČI
Jak rodina roste a děti si přivádějí partnery s vlastními hodnotami a přesvědčeními, stává se klíčovým ukotvení rodinných dohod. Erika doporučuje si pravidla vizualizovat a sepisovat. Ideálem je sepsání „Sedmi zlatých pravidel“ nebo tvorba komplexní Rodinné ústavy. Tento morální dokument definuje vztah rodiny k bohatství, řešení konfliktů či způsob, jakým se spravuje majetek.
Tento dokument funguje jako obranný štít ve chvílích zamilovanosti, kdy snadno podléháme emocím a nasazeným broukům v hlavě. „Šikovný partner může říct ‚Je super, jak se vaše rodina dohodla, ale nezdá se ti, že ty děláš víc? Tvůj bratr…‘,“ ilustruje Erika častou manipulaci. Sepsaná pravidla pomáhají rodině připomenout, co je v minulosti spojilo a udrželo majetek i vztahy pohromadě. Pro Vladimíra je však kromě výsledného dokumentu tou největší hodnotou samotný ozdravný proces tvorby, který učí celou rodinu novým formám chování.
ZÁVĚREČNÉ RADY PRO BUDOVÁNÍ VZTAHOVÉHO BOHATSTVÍ
Práce na vztahovém bohatství vyžaduje úsilí srovnatelné s budováním úspěšné firmy. Erika s Vladimírem sdílejí klíčové kroky, jak na to:
Výchova vlastním příkladem a seberozvoj: Výchova k pravdivosti, pracovitosti, diskrétnosti a úctě. „Jak se já chovám k sobě a jak o těchto hodnotách mluvím, tak se to učí děti,“ zdůrazňuje Erika. Zásadní je také vlastní sebeúcta a schopnost rozvíjet sebe sama místo obviňování ostatních.
Potlačení ega a předání prostoru: Zakladatelé musí potlačit mocenské ego. „Uvědomit si, že už nejsme ředitelé zeměkoule. Musím se stáhnout do pozadí a dát dětem prostor si najít cestu i udělat vlastní chyby,“ radí Vladimír.
Včasná investice do vztahů: Nečekejte na stáří, investujte energii, čas a prostředky do vztahového bohatství. „Každý si musí srovnat v hlavě, co ho dělá šťastným. Jestli to, že si půjde každé ráno zaplavat do bazénu zlaťáků jako strýček Skrblík, nebo jestli k němu děti rády jezdí, protože je baví si s ním povídat a být,“ uzavírá Vladimír Fichtner.
SHRNUTÍ:
Základním rizikem pro dlouhodobou stabilitu rodinného majetku nejsou jen pohyby na trzích, ale především zamlčená očekávání a nedostatečná komunikace mezi generacemi. Pokud se o pravidlech nakládání s bohatstvím nemluví otevřeně, vznikají domněnky a skryté křivdy, které mohou v budoucnu vyústit v rozpad rodinných vztahů i ztrátu majetku. Jako investor byste měli vnímat „vztahové bohatství“ jako klíčové aktivum a začít s dětmi vést dialog o penězích co nejdříve. Cílem je vytvořit bezpečné prostředí, kde se nikdo nebojí říct svůj názor a kde rodiče dokážou naslouchat, aniž by své děti hned poučovali nebo odsouvali stranou.
Pro efektivní ochranu majetku před vnějšími i vnitřními vlivy se doporučuje vytvořit tzv. Rodinnou ústavu – jasný, písemný soubor pravidel pro správu bohatství a řešení případných sporů. Tento dokument slouží jako obranný štít například ve chvílích, kdy do rodiny vstupují noví partneři dětí s odlišnými hodnotami. Úspěšné předání majetku vyžaduje od zakladatele podobné úsilí jako budování firmy: je nutné potlačit byznysové ego, dát nástupcům prostor pro vlastní chyby a investovat čas do budování důvěry. Jen tak může majetek rodinu dlouhodobě spojovat, místo aby se stal jablkem sváru.